Soustavná práce s autistickými dětmi je jediná možnost, jak jim pomoci

Zdravotnické noviny č. 13/2002 http://www.zdn.cz/

Speciální pedagožka PaedDr. Věra Čadilová se už deset let věnuje dětem s nízkofunkčním autismem ve dvou třídách pomocné školy v Alžírské ulici v Praze 6, jednom z nemnoha zařízení, která se u nás na takové žáky zaměřila. Podle jejích slov je práce s těmito dětmi velice náročná, ale prakticky neexistuje jiná cesta, jak zlepšit jejich stav. 

Podle jakého klíče přijímáte děti?
Chodí k nám ty, které už prošly lékařskou i psychologickou diagnózou. Staráme se o děti s nízkofunkčním autismem, z nichž některé jsou navíc i těžce mentálně postižené. U všech je porušena komunikace. Autistické děti buď vůbec nemluví, nebo je jejich řeč nefunkční. Navenek jsou neposlušné a nereagují na pokyny, ale ony jim jednoduše nerozumějí. Je nutné je především naučit přiměřeným způsobem komunikovat. Některé děti se to naučí jenom na úrovni komunika­ce s předmětem - jsou schopny si vyžádat jen ty nejzákladnější potřeby, jako je pití nebo jídlo. Jiné jsou schopné komunikovat pomocí obrázků nebo piktogramů. Pokud dítě mluví, stavba řeči je velice neúčelná, často echolalická, patlavá.V těchto případech je nutné napomáhat tomu, aby řeč byla co nejvíc funkční.

Lze shrnout zásady, podle kterých s dětmi pracujete? 
Pro děti postižené autismem je nejužitečnější metoda strukturovaného učení. Vytvoří se jim pevná struktura v daném prostoru, aby věděly, kde co probíhá. Činnosti se ještě vizualizují -pomocí obrázků i předmětů se zdůrazňuje, kde se jí, kde si hrají, kde se učí. Pokud děti umějí číst, píšou se jim tyto údaje do diáře. Děti se v tomto prostoru naučí dobře pohybovat a jsou daleko klidnější. Kromě toho se dodržuje přesný denní režim přizpůsobený mentální úrovni. Ke struktuře pracovního místa přistupuje ještě struktura vlastní práce, aby dítě vědělo, kolik toho bude dělat a jak dlouho to bude trvat. Buď má úkoly rozděleny do krabic nebo košíků, označených nějakými kódy, nebo je má pře­hledně seřazeny na lavici - ví, že vezme jeden úkol, udělá ho, druhý, třetí a bude konec.

Jakým způsobem lze děti k práci motivovat? 
 Každé dítě je trochu jiné, dílčí metoda, kterou vy­myslíte na jedno dítě, u jiného nefunguje. Mentálně postižené dítě lze motivoval velice snadno, dítě vás má rádo. U autistického dítěte si říkáte, že vás spíš zneužívá, protože u něj emoce nefungují. Musí se použít nějaká hmotná odměna, některé dítě má rádo bonbony, jiné nějaké dobré pití. Sociální forma odměny, jako je jednička za dobře odvedený úkol, nezabírá, autistické děti sociální záležitosti moc nezvládají. Totéž platí i pro tresty. Někdo se zklidni, když ho posadíte na chvíli někam mimo, jiné dítě v takové situaci rozbije celou místnost, takže zase musíte hledat něco jiného. Odměny a tresty ale v každém případě musejí být co nejkonkrétnější.

V jakém věku s dětmi začínáte? 
Jsou případy pozdních diagnóz, kdy děti putují po zdravotnických zařízeních, a na odborné pracoviště, které stanoví správnou diagnózu, se dostanou opožděně. Stane se, že k nám dítě přijde až v deseti letech. Nejčastěji ale přicházejí mezi šestým a sedmým rokem. Často tomu už předchází tzv. předškolní péče na nějakém speciálním pracovišti, kde pedagog individuálně pracuje s dítětem, ale i s rodiči, takže i oni už vědí, jak s ním zacházet.

Ve vašich dvou třídách pak už děti zůstávají? 
Naše třídy slouží pro ty nejmenší školáky, za tři nebo za čtyři roky je dítě schopné přejít do vyšších tříd pomocné školy, pomocná škola v Rooseveltově ulici má také třídy pro starší děti s autismem. Dítě k nám přijde, uděláme pedagogické testy, stanovíme individuální plán a všechno jde třeba daleko pomaleji, než by odpovídalo osnovám. My se soustředíme na to, co bude dítě do života nejvíc potřebovat. To znamená na komunikaci, protože může vizuálně zvládnout čtení, ale nemusí textu vůbec rozumět. Když ale přijde dítě, které neudržuje čistotu, neumí se oblékal, neumí se najíst, je pro nás důležitější zpočátku pracovat na těchto dovednostech, než ho učit čtení a psaní. Je to individuální - některé děti po dvou nebo třech letech odcházejí do vyšších tříd, jiné jsou tady třeba pět let.

Jak dlouho potom zůstávají v pomocné škole?
Do pomocné školy mohou chodit až do dvaceti let, což je v naší škole běžné. Má tři přípravné ročníky a na konci ještě pracovní ročníky. Jsou také případy, že rodina už neunese tíhu života s dítětem v domácnosti. Lze zařídit, že dítě je v týdenním zařízení a vrací se k rodičům na víkend.

Stává se, že se rodiče chtějí dítěte úplně zbavit? 
V našem zařízení k tomu nikdy nedošlo. Situaci rodin se snažíme řešit individuálně, protože většinou je v rodině další sourozenec, který potřebuje také trochu klid. Někdy je ku prospěchu věci, aby dítě bylo v týdenním zařízení. Matka pak může nastoupit do zaměstnání a sama se velice zklidní. Nikdy bych to neodsoudila, pro rodinu je to celoživotní zátěž, protože autismus neodstraníte nikdy.

Kolik dětí máte ve třídách? 
Máme kapacitu dvanácti dětí, ale je jich tu jenom deset, protože v průběhu roku jedna holčička odešla do týdenního zařízení. Jde většinou o děti z Prahy, občas jsme ale měli i děti mimopražské. Na každou třídu je tu učitel a pedagogicky vzdělaný asistent, potom ještě voják v civilní službě, ve třídě máme třeba i dítě na vozíku.

Je v Praze víc takových zařízení? 
Podobným způsobem funguje také pomocná škola v Chotounské a při různých stacionářích a diakoniích vznikají specializované třídy pro děti s autismem.

Jaký je další osud dítěte, které projde pomocnou školou? 
Děti, které u nás začínaly, jsou pořád ještě v pomocné škole v Rooseveltově, letos začnou vycházet první. Rodiče hledají různé cesty, někteří uvažují o týdenním zařízení, jiní hledají diakonie, kde hodně postižené dítě přijmou na denní pobyt. Tento problém není globálně vyřešen, chybí chráněné bydlení a chráněné pracoviště. Jsou začleňováni do zařízení pro mentálně postižené, ale ani těch není mnoho a mají dlouhé čekací doby.

Josef Gabriel